Úvodní část je trochu nezáživné čtení, leč nezbytné pro pochopení situace, ve které se nacházíme. Následující odstavce přinášejí minimum, zhušťující dvě století do pár odstavců.
Počátky feminismu sahají do období osvícenství a průmyslové revoluce v 18. a 19. století, kdy se poprvé systematicky zformoval požadavek na rovnoprávnost žen a mužů. První vlna feminismu, označovaná jako sufražetská, se soustředila především na základní občanská práva, jako volební právo, přístup ke vzdělání a možnost vlastnit majetek. Jednou z jejích hlavních postav byla Mary Wollstonecraft, která ve svém díle Obhajoba práv ženy (1792) argumentovala, že ženy nejsou přirozeně méně rozumové než muži, ale jejich intelektuální zaostalost je důsledkem nedostatečného vzdělání. V 19. století se hnutí rozšířilo zejména v USA a Británii, kde sufražetky organizovaly kampaně za volební právo žen (v ČSR bylo zavedeno v roce 1920). Raný feminismus vycházel především z liberálních ideálů rovnosti a individualismu.
Po 1. světové válce byli marxisté rozčarováni selháním Marxovy teorie, dle které měla utlačovaná dělnická a rolnická třída po svém vyzbrojení povstat a svrhnout své utlačovatele. Místo toho však jejich příslušníci zpočátku s nadšením pochodovali do války, aby v ní zakroutili krkem nikoli svým vykořisťovatelům, nýbrž naopak soudruhům z jiných národů. Bylo tedy třeba místo proletariátu najít jinou skupinu, která by proléty v boji za „spravedlivější svět“ zastoupila. Touto „vyvolenou“ skupinou se staly ženy a byly pro ně vytvořeny hned tři ideologické směry: radikální feminismus, socialistický feminismus a intersekcionální feminismus. Jejich hlavními prvky jsou:
a) Kritika systému místo individuální nerovnosti
Neomarxisticky orientovaný feminismus tvrdí, že nerovnost je systémová a nahrazuje kapitalismus coby nástroj útlaku patriarchátem, coby všudypřítomným systémem moci mužů a základem boje mezi pohlavími.
b) Kulturní hegemonie
Gramsci tvrdil, že vládnoucí třída udržuje moc nejen násilím, ale i kontrolou kultury, vzdělání a médií. Ty mají zobrazovat přirozenou ženskost a mužskost jako „genderové role“ či „sociální konstrukty“, které udržují patriarchát. Cílem je rozbití tradiční rodiny, neboli současným marxistickým newspeakem „dekonstrukce genderu“.
c) Intersekcionalita
Příspěvek americké neomarxistické větve feminismu, která s chutí využívá rasové hysterie v USA. Je inspirovaná marxistickou analýzou tříd a zdůrazňuje, že černá chudá žena zažívá útlak jinak než bílá středostavovská. Tento přístup připomíná neomarxistickou kritiku „redukcionismu“ (třídní boj není jediný důležitý) a spojuje feminismus s další neomarxistickou větví, kterou je boj proti (kdysi skutečnému) rasovému útisku. Moderní feminismus dnes také často úzce spolupracuje s LGBTQ+ aktivisty (boj proti rodině), antirasisty (intersekcionalita) a environmentálními aktivisty (ekofeminismus).
Feminismus tak přechodem od rovnosti k revoluci opustil své původní cíle a stal se ideologickým nástrojem levice. Podobně jako marxisté chtěli svrhnout kapitalismus, radikální feministky dnes chtějí svrhnout „patriarchát“ a„dekonstruovat systém“ (heteronormativitu a rodinu).
Frankfurtská škola, původně spojená s Institutem pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem, se po nástupu nacismu v 30. letech přesunula do USA, kde její představitelé (mj. Theodor Adorno, Max Horkheimer a Herbert Marcuse) našli útočiště na univerzitách. Tento přesun akceleroval rozšíření marxismu do amerického akademického prostředí. První jedovaté plody tohoto vlivu se začaly projevovat v 60. letech ve studentských revoltách a příchodu hnutí hippies. Od 70. let se pak na univerzitách rozšířila kritická teorie (odnož neomarxismu) a genderová studia.
Moderní feminismus byl zcela ovládnut přes akademickou sféru a neomarxistické ideje vytlačily původní liberální požadavky. Posloužil k vytvoření komických „akademických“ oborů zcela odtržených od reality, ve kterých se to hemží pojmy jako mikroagrese, LGBTQ, genderová neutralita, transaktivismus nebo toxická maskulinita. V posledních letech se díky prosazení z těchto pavěd vzešlých nesmyslů do legislativy USA a EU začíná v praxi uplatňovat i oblíbená totalitní praxe marxistů – likvidace oponentů s využitím k tomuto účelu vytvořené legislativy. Viz kampaně #MeToo nebo BLM.
Pokud byste se chtěli o ovládnutí feministického hnutí marxisty dozvědět další informace, vřele doporučuji rozhovor Martiny Kociánové se sociologem Petrem Hlávkou z UP v Olomouci: Gender má kořeny v marxismu a bolševickém SSSR. Je v něm podrobně popsán zejména vývoj v bývalém SSSR.
Nejnebezpečnějším útokem na rodinu je dle mého soudu kampaň vedená v posledních letech proti mateřství. Prohlašuje tradiční rodinu za „zdroj útlaku“ a mateřství za sociální konstrukt, který udržuje ženy v závislosti a „uvězněné“ v roli matky. Ta je líčena jako naprosto podřadná, degradující ženu na služku, která jen kojí, utírá zadky dětem, vaří a uklízí domácnost.
Toliko nezbytný úvod, na který ve druhé části navazuji zamyšlením nad praktickými dopady této ideologie na současnou společnost.
