Mnoho z nás bolestně vnímá, jak se naše společnost ponořuje stále hlouběji do úpadku. Média hlavního proudu nám prezentují jeho údajné příčiny, jejichž hlavním hybatelem by měla být klimatická změna, těsně doprovázená válkou a nebezpečím roztodivných virů, číhajících na svou příležitost. Abych délku úvahy udržel v únosných mezích, nebudu rozebírat co z toho je či není pravda, ale místo toho se pokusím zamyslet nad tím, jestli lze pro úpadek naší společnosti najít nějakou jinou příčinu. Naši předkové čelili i v minulosti nejrůznějším krizím, a proto může být inspirativní podívat se na jejich zkušenosti.
Tomáš Baťa
Např. Tomáš Baťa v roce 1932 prohlásil, že „Příčinou krize je morální bída“. Vyjádřil tím názor, že hospodářská krize nebyla pouze výsledkem ekonomických faktorů, ale především důsledkem morálního a etického úpadku ve společnosti. Toto tvrzení odráželo jeho přesvědčení, že ekonomické problémy mají hlubší kořeny v hodnotách, postojích a chování lidí, zejména těch, kteří mají moc a vliv.
Co Baťa mínil „morální bídou“?
- Chybějící odpovědnost vůči společnosti
Baťa kritizoval podnikatele a politiky, kteří se zaměřovali jen na vlastní zisk a ignorovali dopady svých rozhodnutí na společnost. Věřil, že ti, kdo mají moc a prostředky, by měli jednat v zájmu celku, a nikoli pouze ve svém vlastním zájmu. Krize podle něj vznikla částečně proto, že mnozí lidé na vedoucích pozicích necítí žádnou odpovědnost vůči ostatním. - Nadměrná chamtivost
Baťa poukazoval na to, že chamtivost a spekulativní chování (kupř. na finančních trzích) vedly k nerovnováze v ekonomice. Mnozí podnikatelé a investoři se podle něj snažili rychle zbohatnout bez ohledu na dlouhodobé důsledky svých činů, což přispělo k destabilizaci ekonomiky. - Ztráta pracovní etiky a smyslu pro povinnost
Baťa také kritizoval úpadek pracovní morálky a smyslu pro povinnost. Věřil, že lidé by měli pracovat nejen pro peníze, ale také pro pocit naplnění a pro společenský prospěch. Krize podle něj odhalila, že mnoho lidí ztratilo tuto hodnotu a upřednostňovalo pohodlí a lenost před tvrdou prací a inovacemi.
To je zkušenost z doby ani ne před sto lety. A co dříve, jak na tom byli ku příkladu v antických Athénách, k jejichž dědictví se současní Europolitici hlásí a sebe sama označují jako pokračovatele ve šlépějích této starobylé demokracie?
Starověké Athény
V antických Athénách, které jsou považovány za kolébku demokracie, byla odpovědnost veřejných činitelů brána velmi vážně. Athénská demokracie byla přímá, což znamenalo, že občané aktivně participovali na správě města, a politici byli voleni nebo losováni na časově omezené funkční období. Odpovědnost politiků byla zakotvena v právním a politickém systému, který měl zabránit zneužívání moci a korupci. Nejdůležitějšími nástroji vymáhání odpovědnosti politiků byly:
Odpovědnost politiků v Athénách
- Povinnost skládat účty (euthynai)
Každý úředník nebo politik musel po skončení svého funkčního období projít procesem euthynai, což byla formální kontrola jeho činnosti. Během tohoto procesu musel předložit zprávu o svém úřadování a hospodaření s veřejnými prostředky. Pokud byly zjištěny nesrovnalosti, mohl být postaven před soud. - Právní odpovědnost
Politici mohli být souzeni za zneužití moci, korupci nebo jiné přestupky. Pokud byl úředník shledán vinným, mohl být potrestán pokutou, zabavením majetku, vyhnanstvím nebo i trestem smrti. Athénský právní systém byl přísný a nekompromisní, zejména pokud šlo o zradu nebo poškozování veřejného zájmu. - Osobní a majetková odpovědnost
Politici ručili za své činy nejen během výkonu úřadu, ale i po jeho skončení. Pokud bylo zjištěno, že během svého působení poškodili stát nebo jednali nezákonně, mohli být potrestáni kdykoli, i po řadě let. To zahrnovalo i zabavení majetku, pokud bylo prokázáno, že jej získali nelegitimním způsobem. - Ostrakismus
Mechanismus ostrakismu umožňoval občanům hlasovat o vyhnání politika, který byl považován za hrozbu pro demokracii nebo veřejný pořádek.
Takže raději ještě jednou: politici v Athénách ručili svým majetkem a životem za své činy, a to neomezeně i po ukončení úřadu. Pokud byl politik shledán vinným z vážných zločinů, jako byla zrada, korupce nebo poškozování státu, mohl být odsouzen k trestu smrti nebo k vyhnanství. Jeho majetek mohl být zabaven a použit k náhradě škod, které způsobil. Tento systém měl zajistit, že úředníci a politici jednají v zájmu občanů a nedopouštějí se zneužití moci.
Athény jsou rovněž kolébkou filosofie a tak určitě neuškodí se podívat i na základní principy morální filosofie, která se tu zrodila, a zamyslet se nad jejich dodržováním v naší současné „demokratuře“.
Pilíře morální filosofie
Jsou dva pilíře morálky, které jsou základem morální filozofie od samého jejího počátku. 1. „čiň druhým to, co bys chtěl, aby oni činili tobě“, nebo jeho varianta „nečiň druhým to, co bys nechtěl, aby bylo činěno tobě“ a
2. „miluj bližního svého.“ Tyto zásady jsou samozřejmě i přímo v základech křesťanství. Používají se ve všech variantách morální filosofie, od jejího vzniku před několika tisíci lety. Už tehdy se lidé snažili pomocí nich změnit svět k lepšímu, a přesto stále zůstává špatným místem.
V naší době, která sebe samu považuje za osvícenou, je na děti hned v okamžiku, kdy poprvé spatří světlo světa, uvalen dluh ve výši stovek tisíc korun. Stále existují války a nespravedlivé pronásledování lidí, a ti kdo chtějí žít v míru, jsou vládnoucím režimem a zfanatizovanou luzou označováni rádoby hanlivým názvem „chcimíři“.
Stále dochází ke zneužívání a bití dětí. Rozpadají se rodiny, etika, ctnost a disciplína neznamenají už skoro nic. Pamatuju ještě časy, kdy se dohody uzavíraly podáním ruky. Dnes můžete mít notářsky ověřenou smlouvu a často vás druhá strana stejně podrazí a spoléhá na to, že se soudy potáhnou tak dlouho, až vás to přestane bavit.
Proč to nefunguje? To je zásadní otázka. Proč jsme nedokázali vytvořit morální svět?
Během osvícenství skutečně k určitému morálnímu pokroku došlo. Vznik národních států v 19. století s sebou přinesl jeho výrazné zpomalení, které posléze skončilo ve strašlivých válkách 20. století. Pro národní státy, které chtěly shromažďovat zdroje a vojáky, aby mohly vést nekonečné imperialistické války, se konec nevolnictví ukázal jako brzda. A tak bylo přímé otroctví převedeno na daňové nevolnictví. Zjistili, že nás mohou okrást víc, když si můžeme sami vybrat práci, které se chceme věnovat. A kapitalismus, který vytvořil skvělé nové technologie, teď pro vládnoucí třídu pomocí těchto technologií vytváří mechanismy dohledu.
Demokracie a rovné šance
Současná demokracie teoreticky funguje tak, že v podstatě každý může kandidovat, bez ohledu na jeho charakter, morálku a schopnosti. A tak jsou kandidátky plné podvodníků, lhářů a manipulátorů. Každý může zkusit lhát a ten nejlepší lhář vyhraje. Je to jistý způsob, jak povýšit ty nejprohnilejší na samotný vrchol společnosti. Zářným příkladem budiž podvodníci, zloději a vlastizrádci z naší Fialovy a předtím Babišovy vlády.
Ti, kdo podvádějí, jsou zvýhodněni vůči svým soupeřům. Vyberete si čestného člověka, pustíte se s ním do boje, víte, že on nepodvádí, ale vy podvádíte, takže vyhráváte. Samozřejmě nechcete, aby podváděl proti vám a čestný člověk podvádět nebude, protože je čestný. Podobné je to v posledních letech i ve sportu, kde stále častěji závodí biologičtí muži se ženami a suverénně vítězí.
Soutěžíte tedy proti lidem, o kterých víte, že jsou čestní a mají příliš velkou sebeúctu na to, aby podváděli. A proto podvádět nebudou. Ale je to univerzální a může to teoreticky udělat každý. Jo, každý může podvádět, ale já vím, že ty nebudeš, protože jsi čestný. Já budu samozřejmě mluvit o cti a budu říkat, jak je důležité, abychom soutěžili čestně a nepodváděli.
Pokud tedy nebudete podvádět vy, ale ostatní ano, zpravidla prohrajete. Pokud máte příliš velkou sebeúctu, nebo jste příliš hloupí na to, abyste podváděli, i to se někdy stává, podvádět nebudete. A tak kandidát, který lže, bude zvolen a vy neuspějete. Ten, kdo do složitých společenských problémů vnáší fakta, rozum a důkazy, je dehonestován. Ten, kdo tak nečiní, kdo lže a sází na propagandu a indoktrinaci myslí lidí, je vyzdvihován a chválen.
Morálka a pole působnosti
Tohle nenávratně vychyluje pravidla hry ve prospěch těch nejméně morálních z nás. A proto i přes zdánlivé uplatňování zásad demokratické rovnosti a pravidla „dělej druhým to, co chceš, aby dělali tobě„, naše společnost selhává. Podporuje ty s nejnižšími standardy, tím, že jim poskytuje nejširší pole působnosti.
Nevím, jestli hrajete šachy. V šachu se střelec může pohybovat pouze po diagonále, věž vertikálně a horizontálně, ale dáma může všemi směry. Dáma je tedy nejcennější figurou, protože má nejširší pole působnosti. Může jít libovolným směrem co nejdál a vzít si, co se jí zachce. Královna má tedy nejširší pole působnosti. A co může dělat pěšec? Může jít jen dopředu, a pokud je u protivníka, může brát diagonálně. Takže v šachu jsou nejcennější ty figury, které mají největší rozsah pohybů.
Analogicky ti, kteří nejsou omezeni ctností, mají největší prostor pro výběr toho, co budou dělat. Já ani ostatní morální lidé bychom se nesnížili k tomu, abychom o ostatních lhali, abychom jim zničili pověst, místo abychom odpověděli na jejich argumenty. V tom, co děláme, nás tedy omezují nejrůznější mechanismy. A zkažení lidé to o těch ctnostných vědí, mají na to instinkt. Vědí, co ctnostný člověk udělá nebo neudělá. To býval i typický souboj hrdina versus hrabivec v románech 18. a 19. století. Na jedné straně bývá fešák, který lže. Něco jako náš soudruh prezidentčík. Na druhé straně máte chlapa, který není nijak výmluvný, ale říká pravdu. A ne, není to Babiš.
Nebo si představte dva podnikatele. Jeden z nich je morální zastánce rakouské školy a nechce nově emitované fiat peníze, protože to poškozuje celou společnost. Nebo nějaký libertarián, který si z principu nevezme státní zakázku.
A pak máte druhého podnikatele, který rád uvítá čerstvé bankovky v hodnotě milionu Eur, nebo si vezme všechny státní zakázky. Takže máte libertariána, který si nevezme státní zakázky nebo peníze navyšující státní dluh, a pak máte pragmatika, který vezme jak peníze, tak státní zakázky. Kdo vyhraje v závodě o podnikatelský úspěch? Samozřejmě ten, kdo má více možností. Člověk, který nechce brát státní zakázky, ani státní peníze, prohraje s člověkem, který bude brát státní peníze a zakázky.
Chudí lidé, kteří přesto nechtějí brát státní peníze, budou mít méně dětí, než lidé, kteří shrábnou sociální dávky a dotované bydlení, že? Dělej druhým to, co chceš, aby dělali oni tobě, tak vytváří scénář, v němž bezectní vítězí nad čestnými.
Umění překrucovat
Vezměte si životopisy a pohovory při získávání pracovních míst. Sám jsem vedl mnoho přijímacích pohovorů na místa IT vývojářů a architektů a při nich jsem potkal spoustu lidí, kteří se nestyděli suverénně tvrdit, že mají zkušenosti a znalosti z oblastí, o kterých toho věděli asi tolik, co já o svařování bimetalových kompozitů. Prostě lhali, nebo alespoň vědomě zkreslovali. A teď: někdo, kdo je naprosto upřímný a řekne, ne, nemám s tím žádné zkušenosti, obvykle dopadne lépe nebo hůře ve srovnání s tím, kdo je ochoten mlžit nebo zkreslovat nebo říkat, že má zkušenosti s něčím, s čím zkušenosti nemá? No, prohrajete. Když řeknete pravdu, prohrajete. Když nepodvádíte, prohrajete s lidmi, kteří podvádět budou. Řešení této otázky je základní otázkou současné společnosti. Co uděláme s lidmi, kteří podvádějí?
Řekněme, že v dobách před testy DNA, kdyby žena měla sex s bohatým a chudým mužem a otěhotněla, koho by uvedla jako otce? Ano, toho bohatého. To je jeden z hlavních důvodů, proč ženám nebyl dovolován žádný sex před svatbou. Podobně člověk, který podvádí při zkoušce, pravděpodobně dosáhne stejně dobrých nebo lepších výsledků než někdo, kdo se učí poctivě.
Myslím, že pro ilustraci dodržování ušlechtilé zásady čiň ostatním, co chceš, aby bylo činěno tobě, to už stačí. Pojďme se podívat na zásadu druhou, miluj bližního svého.
Nesobeckost
Jako malé děti jsme sobečtí a až pak začneme své sobectví rozšiřovat o potěšení druhých. Postupně začínáme mít potěšení ze štěstí druhých lidí, takže rozšiřujeme svůj pocit štěstí z naplnění vlastních potřeb i na potřeby druhých.
Ty nejmenší děti to nedělají a nikdy by to dělat neměly, protože by nepřežily. Když nebudou určitou dobu jíst, mohou prostě zemřít, nebo dehydratovat nebo onemocnět nebo cokoliv jiného. Takže pláčou, když mají hlad, a nezajímají je pocity nikoho jiného, a to je správné. Až později začneme přemýšlet o ostatních.
Náš pocit štěstí by měl zahrnovat i štěstí ostatních lidí. Jsem šťastný, když je šťastná moje rodina, a je dost těžké být šťastný, když je rodina nešťastná. Takže rosteme od sobectví ne přímo k nesobeckosti, ale řekněme k tomu, že uvažujeme o štěstí druhých. Ne všichni to samozřejmě dělají. Někteří z nás zůstávají ve velmi infantilním stavu buď z různých traumatických důvodů, nebo z vlastní volby. Rozhodně z nás všech nevyrostou milující a laskaví lidé. Snaha o morální růst je ošidná, nebezpečná a nejistá cesta, plná zrady, protože leckdy jste k druhým lidem milí a oni vás stejně snaží jen využívat. Nebo jste velkorysí a oni vám to prostě nikdy neoplatí. Mnoho lidí zná situaci, kdy kamarádovi mnohokrát pomohou, ale když pak potřebují jeho pomoc, prostě nemá čas. A jak říkával pan prezident Masaryk: „To nejde nemít čas, to je prostě fyzikální veličina…“ Je to jen otázka priorit.
Naše společnost je plná lidí, kteří chtějí brát plnými hrstmi, ale ostatním ničím nepřispívají. Chtějí jen stále brát. Jsou cvičení k tomu, aby brali, místo aby byli povzbuzováni ke vděčnosti a reciprocitě. S tím je třeba přestat, je to cesta do pekla. Není to reciproční, tedy ani spravedlivé, není to fér, není to správné. A lidé se tím staví do podřízené pozice, což je špatné pro jejich sebevědomí a sebeúctu. Pokud vám na lidech záleží, nedotujte jejich špatné návyky. Když máte někoho, kdo je závislý na hazardních hrách, potřebuje peníze, tak mu dáte nějaké peníze a on si jen bude pořád říkat o další a další. Pokud jen berou, nebudete jim stále dávat, protože tím jen dotujete jejich špatné návyky.
Kdybyste pořád něco dělali pro kamaráda, který vám nepomohl v nouzi, byli na něj milí a on pořád jen bral, tak pokaždé, když pro něj něco uděláte, ubíráte zdroje jiným kamarádům, kteří vám pomoc oplácejí. Starat se o lidi znamená podporovat dobré návyky a odrazovat od špatných návyků.
Morální dokonalost je tedy náročná cesta. Je na ní hodně zpětné vazby a vyžaduje hodně pečlivého úsudku a hodně přemýšlení o věcech. Dělejme to z lásky ke ctnosti. Dnešní rádoby moralisté a politici se opovažují říkat, že to, co bychom měli milovat, jsou lidé, a ne ctnosti. Opovažují se říkat, že bychom neměli milovat pravdu, že bychom měli milovat jen lidi, že bychom neměli milovat čest nebo odvahu nebo důstojnost nebo vyrovnanost, ale jen jakési dvounožce, jen tělo byť se zkaženou hlavou.
Ctnost vs. slepá láska
Milovat bližního svého tak v naší společnosti vlastně představuje mít fetiš pro tělo, ne pro ctnost. Muset každého milovat jen proto, že žije a dýchá? Ne, pokud tomu věříte, pak neusilujete o morální dokonalost. Morální dokonalost znamená milovat ctnost, ne jen savce, ne jen tělesný obal kostry, která chodí a dýchá. Ne, máme milovat ctnost.
Pokud chci morální dokonalost, dosáhnu jí láskou ke ctnosti. Říkat, že vrcholem morální dokonalosti je milovat náhodné lidi kolem sebe, bez ohledu na jejich ctnosti, to je šílenství. Že milovat ctnost znamená milovat lidi bez ohledu na jejich ctnosti? To je přece protimluv.
Máte usilovat o morální dokonalost a vrcholem morální dokonalosti je milovat lidi, kteří dýchají. Hmm… Takže bych měl usilovat o morální dokonalost, což je dobré, ale pak bych měl milovat i jiné lidi, kteří nejenže neusilují o morální dokonalost, ale jsou ve skutečnosti zlí a zkažení? Fakt? Hmm, počkejte chvíli. Takže bych měl usilovat o morální dokonalost, protože je to dobré, ale měl bych také milovat lidi, kteří jsou zkažení, protože je to dobré. Je tedy dobré, abych usiloval o morální dokonalost, a že oni jsou zkažení je také dobré. A tyhle dvě věci jsou si rovny. Řekněme, že si vážím sám sebe, protože jsem usiloval o morální dokonalost, ale měl bych si vážit i svého bližního, který je zcela zkažený. Ani nevím, co na to říct. To je jako kdybych měl strávit dvacet let tím, že se stanu nejlepším kuchařem na Zemi. A smyslem toho, že strávím 20 let každodenním studiem a prací, abych se stal nejlepším kuchařem, bude co? Účelem toho všeho bude vzít náhodné věci, smíchat je a podávat je jako kaši.
Měli byste tak milovat dokonalost a náhodný sajrajt zároveň. Máte mít vysoké nároky na svou vlastní morálku a žádné nároky na všechny ostatní.
Důsledek rozporu bezpodmínečné ctnosti
Pokud bych měl milovat druhé lidi jako sebe a jen proto, že existují, pak bych měl milovat sám sebe jen proto, že existuji, a neměl bych vynaložit ani gram úsilí na morální zlepšení, protože je to obtížné, těžké a nepříjemné. Pokud bych měl milovat druhé lidi jen proto, že existují, pak bych měl milovat i sám sebe jen proto, že existuji.
A to je bianko šek, který je vystaven pro vyčůránky, co vydělávají na váš úkor na věky věků, amen. Je to korumpování, nedávejte lidem odměny za to, co si nezasloužili. Žena také nemusí dát svou sexualitu a lásku každému muži, bez ohledu na to, jaký je.
Realita společenských očekávání
Snažte se, staňte se nejlepším chirurgem na světě, abyste mohli zaměstnávat Ukrajince, kteří si ve sklepě vytiskli vlastní lékařské diplomy a nevědí, jak držet stetoskop. Milujte mě, i když jsem podvodník. Miluj mě, i když tě okrádám. Dejte mi to, co jsem si nezasloužil, jako bych si to zasloužil. Nechci se obtěžovat tím, že se stanu dobrým, ale chci, abyste se ke mně chovali jako k nejmorálnějšímu, ať se děje, co se děje.
Myslím, že můj pohled na dvě hlavní zásady morální filosofie je už dostatečně zřejmý a dále bych téma jen zbytečně protahoval. Rád se seznámím s vašimi názory, včetně vyvrácení tohohle všeho, každou konverzaci vítám. Témat je mnoho a času málo, dejte vědět, co by vás zajímalo příště.