Nežerme jim to!

Autor: Velký Bratr

  • Cui bono: kdo nejvíce vydělá na vyřazení íránských a katarských těžebních polí

    Americké společnosti zabývající se LNG a investoři do břidlicového plynu vydělávají na cenovém skoku (ropa krátce překročila 116 dolarů, plyn vzrostl o 25–35 %). Vyřazuje to z trhu levný katarský LNG zaplavující Asii a podbízející dražší americký export. Katar se chystal stát králem nízkých cen; teď je mimo hru. Perfektní načasování, pokud chtěli ochránit americký podíl na trhu.

    Nesmrdí to jako energetická válka ve stylu NWO? Zapadá to krásně do schématu popsaného v Morrisových knihách Co nesmíte vědět (hlavně svazek 2 – ropa/plyn jako nejvyšší kořist). Stejně jako v Engdahlově knize A Century of War: vytvářet nebo využívat krize k udržení kontroly nad tokem energií a petrodolarem.

    Mainstreamový pohled je samozřejmě jako obvykle: Čistě smůla války – Írán se mstí, žádný plán, jen nešťastná eskalace. Trhy to vyřeší. Ha ha ha – viz minulé podvody jako zbraně hromadného ničení v Iráku. Tak jako nebyly žádné zbraně hromadného ničení v Iráku, nejsou ani v Íránu zbraně jaderné, na které dokonce vydal jejich nejvyšší duchovní vůdce Chamejní fatvu (klatbu) a jejich výrobu zakázal. Rovněž samotné tajné služby USA hlásily do Bílého domu, že Írán v dohledné době žádné jaderné zbraně nevyrobí, natož aby je už měl.

    A kdo vlastní média prosazující „nukleární, čistě bezpečnostní“ narativ a kecy o šíření demokracie? Často ty samé instituce a fondy, které mají prsty v amerických projektech LNG. „Bezpečnost“ je jen zástěrkou, jde o velké peníze a přerozdělení moci. Kdo na tom tratí? Kromě přímých obětí vraždění v Íránu i obyčejní lidé v Evropě a Asii, kteří platí vyšší účty za energii, a kdokoli, kdo doufal v levnější energie v nadcházejících letech.

  • 2. Dopad moderního feminismu na společnost

    Existuje vícero studií snažících se objasnit, proč dnešní mladí lidé odmítají nejen vstupovat do manželství, ale přestávají usilovat i o náhodná seznámení a krátkodobé vztahy.[1]

    Je to jedna z největších tragédií světa, která bude zkoumána dalších tisíc let: společnost, která se k ženám chová nejlépe, přetrvá nejkratší dobu. Proč se ženy zdají být odhodlané zničit právě takovou společnost, která jim dala nejvíce práv a privilegií, je jedna velká záhada. Obecně by přece lidé měli být vděční za štěstí, kterého se jim dostane.

    Zdá se však, že ženy mají tendenci pohlížet na muže s tím větším opovržením, čím více privilegií jim poskytují. Když se podíváte na kultury, které nejsou příliš nakloněné rovnoprávnosti žen, jako je islám, zdá se, že ženám islámské uspořádání společnosti celkem vyhovuje[2]. A od křesťanství, které došlo nejen k rovnoprávnosti žen, ale i zvláštním privilegiím pro ně, se ženy naopak odvrátily.

    Jak píše sir John Glubb ve své velezajímavé studii Osudy říší, cit:

    „Národní úpadek bývá často spojován s rostoucím vlivem žen ve veřejném životě. Římané pozdní éry si stěžovali, že Řím sice vládne světu, ale Římu vládnou ženy. V desátém století bylo lze pozorovat stejnou tendenci v říši arabské, kde se ženy domáhaly, aby mohly vykonávat povolání doposud monopolizovaná muži. „Co mají společného povolání úředníka, výběrčího daní či duchovního s ženami? Tyto profese byly odjakživa vyhrazeny mužům,“ napsal dobový dějepisec Ibn Bassam. Mnoho žen provozovalo právnickou praxi, některé získávaly profesorská místa na univerzitách.“

    – Konec citace

    Když se mi dostane nějaké výhody, bývám za ni vděčný. Nechápu, proč ženy, poté co dostaly rovnoprávnost a mnohem více dalších privilegií, muže odmítají, zuřivě útočí na (z valné části imaginární) patriarchát a odmítají mít děti. Jako by chtěly dohnat k vymření společnost, která se k nim chová nejlépe. Čerpají ze státních rozpočtů nehorázné sumy peněz, a nemají děti.

    Mám dvě dcery a samozřejmě jim přeji rovnost, stejně jako chci, aby rovnost před zákonem měli i všichni ostatní. Obávám se, že příštích tisíc let se lidé budou ohlížet zpátky a říkat: „Ne, to jsme zkoušeli a nefunguje to.“

    Nechápu, proč není víc vděčnosti, uznání a pozitivity, když ženám dáváme ještě víc, než žádala první generace feministek. Dáváme jim víc a víc a chovají se hůř a hůř a porodnost se hroutí. Je to záhada, proč se jejich požadavky pořád stupňují? Proč v civilizaci, kde se muži k ženám chovají nejlépe, jsou opovrhovanými, napadanými a znevažovanými? Pravděpodobně se to už nikdy nebude opakovat. Až evropské země podlehnou právu šaría, ženy o všechna svá práva přijdou.

    Co k tomu dále říct? Že moc korumpuje a ženy dostaly šílená, nespravedlivá privilegia, která jsou výsledkem práv bez povinností. Tato nespravedlivá privilegia získaly prostřednictvím přerozdělovací moci a kontroly státu. A kdo vykořisťuje druhé, musí je dehumanizovat. Je tu také přerozdělovací aspekt, kdy chyby, kterých se ženy dopustily, jsou řešeny přerozdělovací mocí státu, tvořenou z převážné části daněmi vybranými od mužů (dle různých odhadů muži přispívají cca 65 %).

    Někdo říká, že možná mají příliš mnoho volného času, protože nemusí přemýšlet, kde najdou jídlo a přístřeší. Zkrátka přílišné osvobození od reality.

    Osobně se ve vztahu se ke své ženě snažím chovat co nejlépe a ona se ke mně chová skvěle. Je zřejmé, že se to netýká všech žen, ale obecně lze říci, že s politickou mocí se staly novou aristokracií a aristokracie bývala vždy odcizená, pohrdavá a sebedestruktivní.

    Dnešní mladé ženy jsou označované jako Generace Z.Procházejí obdobím „párty“ a dávají se dohromady se spoustou mužů (i žen, bohužel). A pak prohlásí, že s tím skončí a všichni by se k nim měli začít chovat jako k princeznám, kterými přece jsou. A nikdo se k tomu nějak nemá, a tak často křičí na sociálních sítích do kamery, zuřivě gestikulují a tváří se pohrdavě a rozhořčeně.

    Možná mají až příliš velkou moc. Je to příliš velká moc mít mládí, krásu, plodnost, žádanost, sexy vzhled, vládní podporu, hlasovací právo a ony z toho šílí. Je pro mě opravdu těžké pochopit, proč si neřeknou „muži nám dali všechno, co jsme chtěly, a ještě víc. Nemůžeme projevit trochu vděčnosti?“

    Feministky na svých akcích říkají, že bojovaly a musí bojovat za svá práva. Já říkám, že ne – nebyla žádná revoluce, nebyla občanská válka. Ženy nebyly v ulicích se zbraněmi, nebojovaly jste za svá práva. Otravovaly jste, stěžovaly jste si, žádaly jste a dožadovaly jste se a je to tak v pořádku. A muži se vzdali svého výsadního postavení, protože rádi děláme ženám radost a fungujeme tak.

    Nevím, jak to máte vy, je to asi dost osobní rovina. Myslím, že muž se bude skoro vždycky snažit ženě zavděčit. Umí pracovat opravdu tvrdě, aby ji potěšil, a když mu řekne “skákej”, často se jen zeptá “jak vysoko”?  A děláme to v domnění, že žena říká, co by opravdu chtěla a je nešťastná, protože to nemá. Tak jí dáme, co chce, a pak by měla být šťastná. Nebo ne?

    Když řeknu, že chci jako dezert bábovku a servírka mi ji přinese, poděkuji, sním ji a jsem spokojený. Dostal jsem svou bábovku, snědl ji, byla dobrá, takže je všechno v pořádku.

    Ale kupříkladu moje matka nebyla spokojená nikdy. „Chci, abys víc pomáhal s nádobím.“ „Dobře, budu víc umývat nádobí.“ „Nemyješ to nádobí správně. Neskládáš ho správně.”  Časem si uvědomíte, že jí nikdy nemůžete vyhovět. Častá reakce mužů pracujících tvrdě, aby ženy potěšili, přičemž ty svoje požadavky stále mění a nikdy nejsou spokojené, je „kašlu na to, končím.“ Je to prostě zbytečné. Když je všechno, co udělají, špatné a ženy si jen stěžují, nemají zájem problémy řešit a jen si stěžují zase na něco jiného.

    Podobně je tomu v obchodním světě, když zákazník říká: „Nejsem spokojený s tímhle,“ vy to vyřešíte a on pokračuje: „Dobře, ale teď je tu tohle a tamto.“ Nakonec si řeknete: „Dobře, tohohle zákazníka nejde uspokojit, už spolu nebudeme obchodovat.”

    Nebo jako u lidí, kteří si stěžují na své zdraví, ale ignorují rady doktorů, trvale se přejídají a necvičí.

    Je to prostě tak, že nespokojenost žen je obrovská síla. Jako muž si nedokážu představit, jaké to je vyjádřit nespokojenost a všichni se hned vrhnou na řešení mého problému. Dokážete si to představit? Zažili jste to někdy? Abyste jako muž vyjádřili nespokojenost a všichni se budou moci přetrhnout, aby zajistili, že budete šťastní, vyřešili vaše problémy a ujistili se, že jste spokojení. Většina žen nejeví přílišný zájem, když muži řeknou, že mají nějaký problém. Jejich problém je vaším problémem, problémy mužů zůstávají problémem mužů.

    Jejich trápení je způsobeno tím, že jste udělali něco špatně. Vaše trápení je způsobeno tím, že jste udělali něco špatně.

    Jejich nespokojenost je způsobena tím, že jim společnost neposkytuje něco spravedlivého a potřebného pro jejich citlivou duši, ale váš problém je způsoben tím, že jen neumíte být spokojení a musíte se naučit vyjít s málem. Pokud jste nešťastní, je to proto, že jste nezralí a nerozumní. Když jsou nešťastné ženy, je to proto, že děláte něco špatně.

    Zjišťujeme tedy, že nespokojenost některých žen je mocenská hra, aby nás donutily tančit, jak pískají, měly nad námi moc, donutily nás dělat, co chtějí. Pak si uvědomíme, že jejich nespokojenost není výzvou k řešení problému – muži jsou řešitelé problémů, když si žena na něco stěžuje, předpokládáme, že chce řešení. Stěžuje si na věci, aby nás ovládala, aby nás donutila něco udělat, aby nás vyvedla z rovnováhy, hraje hru o moc a nadřazenost. Protože otrokovi záleží na tom, jestli je pán šťastný, ale pánovi je jedno, jestli je otrok nešťastný. Číšníka zajímá, jestli jste spokojení, vás ale nijak zvlášť nezajímá, jestli je spokojený číšník. Více vás zajímá, jestli je spokojený váš šéf než šéfa, jak jste spokojení vy.

    Až muži začnou mít podezření, že nespokojenost žen je pouhou mocenskou hrou, jejímž cílem je získat nadvládu, moc a kontrolu, pak se na takovou hru vykašlou. Tedy rozumní muži.

    Kdyby feministky, rané obhájkyně práv žen 19. století jako Karolina Světlá nebo Františka Plamínková, viděly, čeho bylo pro ženy dosaženo, řekly by: „Svatá prostoto, to je skoro nekonečně víc, než jsme si mohly vysnít.“ Protože o některých věcech se jim ani nesnilo, například všech těch zařízeních, které šetří práci. Muži vynalezli domácí přístroje pro ženy dříve, než vynalezli život zachraňující zařízení pro muže. Vynalezli věci jako pračky, ledničky a podobně ještě předtím, než zavedli vzduchové filtry do uhelných dolů. První feministky chtěly jen bankovní účty, možnost podepisovat smlouvy, vzít si úvěr a podobně. A možnost vzdělávat se a být v zaměstnání.

    Dnes tvoří ženy většinu voličů. Mají starobní důchody, které jsou pro ně ve srovnání s muži výrazně výhodné. Mají sociální stát, který je ve srovnání s muži nehorázně zvýhodňuje. Mají masivní astroturfingové[3] kariéry zvané DEI v EU (v ČR implementovaná jako Charta diverzity), rovnostářské zaměstnávání a nejrůznější systémy HR kvót.

    Mají silně dotované školství, potraty na přání a ve většině západních zemí bezplatnou zdravotní péči o matku a dítě.

    Na univerzitách tvoří většinu studujících ženy (stále častěji v pro ně vytvořených pseudo-oborech jako feminismus, genderová studia apod.) a existují profese, kde jsou ženy zastoupeny v drtivé většině.

    Je toho tedy nekonečně víc, než si původní feministky dokázaly představit. Mimo jiné si dnes mohou poslat i prádlo na vyprání a nechat si dovážet potraviny až domů. Měly by tedy být nesmírně šťastné, ne-li přímo vděčné. Nicméně s tím, jak se zvyšovala rovnoprávnost žen a jejich nadměrné zastoupení v různých oborech a prostředích, se stávaly stále nešťastnějšími.

    Ženy jsou dnes méně šťastné než v počátcích feminismu, takže je zřejmé, že se jim nemůžeme zavděčit. Přitom jsou osvobozeny od vojenských odvodů a chtějí pracovní místa, kde si budou moci povídat u kávy, dělat nehty nebo pohodlně cestovat.

    Po 150 letech, kdy muži dělali téměř vše, co mohli, se Západ zadlužil o desítky bilionů, zaprodal budoucnost společnosti kvůli snaze zavděčit se ženám a ty na to reagovaly stále vyšší promiskuitou a bezdětností, což znamená, že snaha zavděčit se ženám společnost ničí. Je to příběh Adama a Evy, kteří byli vyhnáni z ráje poté, co se Adam snažil potěšit Evu a splnit její přání.

    Proč feministky poslední vlny nechtějí rovnost v práci s odpady, zedničině, hutnictví, strojírenství, elektrikářství, instalatérství? Většina žen na západě žije lépe než králové v době, kdy feminismus začal. Mají přístup k více zařízením šetřícím práci, čistší vodě, čistším podmínkám, mají téměř nekonečně lepší život. A přesto jsou nešťastné.

    Ženám to však nevyčítám. Viním z toho víru lidí ve stát a zneužití hnutí za rovnoprávnost žen marxistickými ideology. Využívání státu k uspokojení potřeb žen je trendem, který civilizaci ničí. Pokud to takhle půjde dál, tak např. za 100 nebo 200 let už možná nebudou existovat prakticky žádní Češi ani např. Japonci.

    Dr. Jordan Peterson upozornil, že když politici říkají, že chtějí výsledek A, ale dostanou výsledek B, navrhnou ještě intenzivněji pokračovat v tom samém, aby dosáhli A. I potom stále dostávají B, ale neustále odmítají změnit to, co dělají. Z toho jasně vyplývá, že lžou o tom, že chtějí A, a ve skutečnosti chtějí B. Nezdá se vám to pravděpodobnější?

    Účelem každého systému je to, čeho trvale a důsledně dosahuje. Cílem feminismu je tedy rozklad společnosti. Ženskou přirozenost nezměníte tím, že změníte podmínky fungování společnosti. Změnou legislativy se přirozenost nezmění. Kdyby tomu tak bylo, mohly by fungovat i jiné podobné systémy, jako např. komunismus.

    Říkat, že když změníme legislativu, změníme lidskou přirozenost, je něco jako říkat, že když budeme držet člověka pod vodou, narostou mu žábry a nebude potřebovat plíce. Změna zákonů nezmění evoluční biologii, ani lidskou povahu.

    S tím, jak stále vyšší počet žen dosahuje vyššího vzdělání (byť často pouze papírově viz akademické pseudo-obory), chtějí muže s alespoň stejným, nebo vyšším vzděláním. Když se zeptáte žen, které mají magisterský titul, jestli by chodily s mužem, který má jen středoškolské vzdělání, většina odpoví, že ne. „Když mám magisterský titul, chci chlapa s alespoň doktorandským titulem.“ Když žena vydělává sto tisíc měsíčně, chce většinou muže, který bude vydělávat alespoň tolik, jako ona.

    Pokud by příjmy a vzdělání byly skutečnou meritokracií, jinými slovy, pokud by nebyly astroturfingem vládních nařízení a zákonů, pak si myslím, že postgraduální vzdělání získá méně než 10 % mužů. Vzhledem k tomu, že žen s vyšším IQ je procentuálně méně[4], mělo by vysokoškolský titul asi 8 % mužů a 4 % žen[5].

    Díky vrozené hypergamii (preferenci mužů s vyšším sociálně-společenským postavením) se ženy chtějí vdávat za muže s vyšším společenským statusem. Dříve to fungovalo tak, že si vybíraly muže kolem svých 20ti let a pak jej musely podporovat a povzbuzovat, aby dosáhl co nejvíce. Ale nyní, pokud chodí s mužem na přelomu svých 20./30. let, už vidí, zda a jak je úspěšný. Úspěšný, přiměřeně dobře vypadající muž je ve svých 30 letech něco jako lokální rocková hvězda a ženy se s ním budou chtít párovat a randit. A čím vyšší je postavení žen, z tím méně mužů si budou moci vybrat.

    Čím více zvyšujete postavení žen, a zvláště pokud je budete zvyšovat uměle, tím více je nutíte, aby byly nespokojené s většinou mužů, které mají k dispozici. To se zdá být dobré pro top 5-10 % mužů, ale i pro ně je to nakonec špatné, protože se jen stěží usadí, neb mají příliš mnoho možností.

    Ženy po třicítce často nadávají mužům, kteří chtějí chodit s mladšími ženami, že jsou úchylní, napůl pedofilové a podobně. Přitom když samy byly mladší, většinou jim nevadilo chodit se starším chlapem, zvlášť když jim spoustu věcí platil (viz dnešní trend „sugar daddy“). Když pak rychle stárnou a chtějí mít přístup ke kvalitním mužům, kteří přirozeně chtějí mladší ženy, říkají, že to je hnus. „Jsi napůl pedofil, proč bys v 35 letech chtěl chodit s 22letou ženou?“ To mi připadá jako bizarní otázka.

    Tak legrační otázka 😊. Chodit s někým je o tom mít děti. Důvod, proč máme do sebe zapadající kousky, je ten, že jejich třením vznikají děti – jako jiskry, přinášející oheň života. To, co slouží plození a výchově dětí, je přirozené a dobré. A proto se k sobě hodí starší muž s nadbytkem zdrojů (nad pouhou vlastní potřebu), a mladší žena s nadbytkem plodnosti.

    Dnešní nekonečné TV seriály učí ženy lžím o lásce a romantice, o spříznění duší, nejlepších přátelích atd. Upřímně řečeno: jsou to směšné hlouposti. Smyslem lásky, romantiky a sexu je mít a vychovávat děti. Proto je máme a proto máme i oxytocin, dopamin a vazebné chemické látky zajišťující, že sex a orgasmus bude tak příjemný. To vše evoluce vytvořila pro plození a výchovu dětí, ne pro zábavu. O tom všechno je. Pokud nevychováme děti, nebudeme mít nic. Nebudeme ani existovat.

    Proto chodí zabezpečený muž raději s mladší plodnou ženou, která má větší schopnost párové vazby, neměla řadu různých sexuálních partnerů, nemá pohlavní choroby, ani nepodstoupila potraty. Neměla několikrát zlomené srdce, ani nebyla projetá víckrát, než autodrom v Mostě. Je to podobný princip, jako když bohatí lidé neinvestují do aut, s nimiž jezdilo x předchozích majitelů.

    Proto pracujeme a šetříme, abychom nabídli své hodnoty plodným ženám. A čím plodnějším, tím lépe. Pokud chce muž více než jedno nebo dvě děti, je dost nepravděpodobné, že mu je poskytne žena, která je už v polovině svých třicetin. A i to by bylo házení kostkou. Proto chceme mladou plodnou ženu, není to nijak složité. A musíte se opravdu hodně snažit, abyste to nepochopili.

    Další skupinou jsou svobodné matky, které chtějí úspěšného muže. Omlouvám se, je to smutné a plně tomu rozumím. Ale víte, ženy prohlásily, že se chtějí vyrovnat mužům, tak jim dáme stejné právo jako mužům, ne? Protože to je to, co chtějí, rovnost. Proč by tedy měl muž pracovat tak tvrdě, aby pak nalil své prostředky do potomků nejspíš méně kvalitního muže, který své děti opustil? To je jako chtít po ženě, aby si našla druhou práci, aby její manžel mohl mít hezčí hotelový pokoj na schůzky s milenkou.

    POZOR, toto ze zřejmých důvodů neplatí o vdovách!

    Dalším ztraceným případem jsou páry, které se rozhodly nemít děti. Nijak mě nezajímají vztahy typu: jsou spolu deset let, nikdy se nevzali a nechtějí děti. Je to něco podobného, jako kdybyste přišli za projektantem silnic a řekli mu: „Musíte postavit silnici tak, aby po ní mohli jezdit cyklisté. Musíte se o ně opravdu starat.“ A projektant odpoví: “Ne, stavím silnici pro auta. Lidé na kolech ji mohou používat, ale stavím tu silnici především pro auta.”

    Stejně tak je manželství určeno k tomu, aby se v něm rodily a vychovávaly děti. A lidé, kteří spolu žijí a nemají děti, mě nezajímají. Nemají žádný podíl na budoucnosti, až tu nebudou, všechno s nimi zemře.

    Proč byste neměli mít děti? Je s nimi tolik zábavy, výzev a přemýšlení. A můžete být velkorysí a laskaví. Můžete udělat šťastným někoho jiného, místo abyste se pořád starali jen o své vlastní štěstí. Posedlost vlastním štěstím je totiž tou nejjistější cestou do pekel. A pokud vlastní děti mít nemůžete, i přesto zůstanete svému genofondu velmi užiteční, když vložíte prostředky a podporu do neteří, synovců a tak dále.

    [1] Dipl. práce „Preference typu partnerského života mladých dospělých“, Bc. Jana Stratilová 2018

    Bak. práce „Současné partnerské vztahy pohledem mladistvých“, Jana Plecová 2020

    Pew Research studie „American Trends Panel“ 2020

    [2] „Western Women and Islam Embracing and Negotiating Muslim Identity“, ScienceOpen.com 2014

    [3] Astroturfing je vytváření falešného dojmu veřejné podpory nebo zájmu o něco, například produkt, politiku nebo názor. Jde o záměrnou kampaň, která má vypadat jako spontánní iniciativa „odspodu“, ale ve skutečnosti je organizovaná a často placená zájmovou skupinou. Například firmy nebo politické skupiny mohou platit lidem, aby psali pozitivní recenze nebo komentáře online, aby ovlivnili veřejné mínění, aniž by bylo zřejmé, že jde o propagandu.

    [4] Sex-related differences in general intelligence g, brain size, and social status, Helmuth Nyborg, Science Direct 2005

    Klíčovým rozdílem je větší variabilita IQ u mužů. To znamená, že muži mají širší rozptyl skóre:

    Muži: Větší podíl mužů se nachází na extrémech rozložení (velmi vysoké nebo velmi nízké IQ). Například je více mužů s IQ nad 130 (geniální úroveň) i pod 70 (mentální retardace).

    Ženy: Rozložení IQ žen je koncentrovanější kolem průměru (100), s menším podílem na extrémech.

    [5] Tento jev je podpořen studiemi, jako je metaanalýza Halpernové (2012), která též potvrzuje větší rozptyl u mužů.

  • 1. Stručná historie feminismu

    Úvodní část je trochu nezáživné čtení, leč nezbytné pro pochopení situace, ve které se nacházíme. Následující odstavce přinášejí minimum, zhušťující dvě století do pár odstavců.

    Počátky feminismu sahají do období osvícenství a průmyslové revoluce v 18. a 19. století, kdy se poprvé systematicky zformoval požadavek na rovnoprávnost žen a mužů. První vlna feminismu, označovaná jako sufražetská, se soustředila především na základní občanská práva, jako volební právo, přístup ke vzdělání a možnost vlastnit majetek. Jednou z jejích hlavních postav byla Mary Wollstonecraft, která ve svém díle Obhajoba práv ženy (1792) argumentovala, že ženy nejsou přirozeně méně rozumové než muži, ale jejich intelektuální zaostalost je důsledkem nedostatečného vzdělání. V 19. století se hnutí rozšířilo zejména v USA a Británii, kde sufražetky organizovaly kampaně za volební právo žen (v ČSR bylo zavedeno v roce 1920). Raný feminismus vycházel především z liberálních ideálů rovnosti a individualismu.

    Po 1. světové válce byli marxisté rozčarováni selháním Marxovy teorie, dle které měla utlačovaná dělnická a rolnická třída po svém vyzbrojení povstat a svrhnout své utlačovatele. Místo toho však jejich příslušníci zpočátku s nadšením pochodovali do války, aby v ní zakroutili krkem nikoli svým vykořisťovatelům, nýbrž naopak soudruhům z jiných národů. Bylo tedy třeba místo proletariátu najít jinou skupinu, která by proléty v boji za „spravedlivější svět“ zastoupila. Touto „vyvolenou“ skupinou se staly ženy a byly pro ně vytvořeny hned tři ideologické směry: radikální feminismus, socialistický feminismus a intersekcionální feminismus. Jejich hlavními prvky jsou:

    a) Kritika systému místo individuální nerovnosti

    Neomarxisticky orientovaný feminismus tvrdí, že nerovnost je systémová a nahrazuje kapitalismus coby nástroj útlaku patriarchátem, coby všudypřítomným systémem moci mužů a základem boje mezi pohlavími.

    b) Kulturní hegemonie

    Gramsci tvrdil, že vládnoucí třída udržuje moc nejen násilím, ale i kontrolou kultury, vzdělání a médií. Ty mají zobrazovat přirozenou ženskost a mužskost jako „genderové role“ či „sociální konstrukty“, které udržují patriarchát. Cílem je rozbití tradiční rodiny, neboli současným marxistickým newspeakem „dekonstrukce genderu“.

    c) Intersekcionalita

    Příspěvek americké neomarxistické větve feminismu, která s chutí využívá rasové hysterie v USA. Je inspirovaná marxistickou analýzou tříd a zdůrazňuje, že černá chudá žena zažívá útlak jinak než bílá středostavovská. Tento přístup připomíná neomarxistickou kritiku „redukcionismu“ (třídní boj není jediný důležitý) a spojuje feminismus s další neomarxistickou větví, kterou je boj proti (kdysi skutečnému) rasovému útisku. Moderní feminismus dnes také často úzce spolupracuje s LGBTQ+ aktivisty (boj proti rodině), antirasisty (intersekcionalita) a environmentálními aktivisty (ekofeminismus).

    Feminismus tak přechodem od rovnosti k revoluci opustil své původní cíle a stal se ideologickým nástrojem levice. Podobně jako marxisté chtěli svrhnout kapitalismus, radikální feministky dnes chtějí svrhnout „patriarchát“ a„dekonstruovat systém“ (heteronormativitu a rodinu).

    Frankfurtská škola, původně spojená s Institutem pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem, se po nástupu nacismu v 30. letech přesunula do USA, kde její představitelé (mj. Theodor Adorno, Max Horkheimer a Herbert Marcuse) našli útočiště na univerzitách. Tento přesun akceleroval rozšíření marxismu do amerického akademického prostředí. První jedovaté plody tohoto vlivu se začaly projevovat v 60. letech ve studentských revoltách a příchodu hnutí hippies. Od 70. let se pak na univerzitách rozšířila kritická teorie (odnož neomarxismu) a genderová studia.

    Moderní feminismus byl zcela ovládnut přes akademickou sféru a neomarxistické ideje vytlačily původní liberální požadavky. Posloužil k vytvoření komických „akademických“ oborů zcela odtržených od reality, ve kterých se to hemží pojmy jako mikroagrese, LGBTQ, genderová neutralita, transaktivismus nebo toxická maskulinita. V posledních letech se díky prosazení z těchto pavěd vzešlých nesmyslů do legislativy USA a EU začíná v praxi uplatňovat i oblíbená totalitní praxe marxistů – likvidace oponentů s využitím k tomuto účelu vytvořené legislativy. Viz kampaně #MeToo nebo BLM.

    Pokud byste se chtěli o ovládnutí feministického hnutí marxisty dozvědět další informace, vřele doporučuji rozhovor Martiny Kociánové se sociologem Petrem Hlávkou z UP v Olomouci: Gender má kořeny v marxismu a bolševickém SSSR. Je v něm podrobně popsán zejména vývoj v bývalém SSSR.

    Nejnebezpečnějším útokem na rodinu je dle mého soudu kampaň vedená v posledních letech proti mateřství. Prohlašuje tradiční rodinu za „zdroj útlaku“ a mateřství za sociální konstrukt, který udržuje ženy v závislosti a „uvězněné“ v roli matky. Ta je líčena jako naprosto podřadná, degradující ženu na služku, která jen kojí, utírá zadky dětem, vaří a uklízí domácnost.

    Toliko nezbytný úvod, na který ve druhé části navazuji zamyšlením nad praktickými dopady této ideologie na současnou společnost.

  • Morálka v zastupitelské demokracii

    Mnoho z nás bolestně vnímá, jak se naše společnost ponořuje stále hlouběji do úpadku. Média hlavního proudu nám prezentují jeho údajné příčiny, jejichž hlavním hybatelem by měla být klimatická změna, těsně doprovázená válkou a nebezpečím roztodivných virů, číhajících na svou příležitost. Abych délku úvahy udržel v únosných mezích, nebudu rozebírat co z toho je či není pravda, ale místo toho se pokusím zamyslet nad tím, jestli lze pro úpadek naší společnosti najít nějakou jinou příčinu. Naši předkové čelili i v minulosti nejrůznějším krizím, a proto může být inspirativní podívat se na jejich zkušenosti.

    Tomáš Baťa

    Např. Tomáš Baťa v roce 1932 prohlásil, že „Příčinou krize je morální bída“. Vyjádřil tím názor, že hospodářská krize nebyla pouze výsledkem ekonomických faktorů, ale především důsledkem morálního a etického úpadku ve společnosti. Toto tvrzení odráželo jeho přesvědčení, že ekonomické problémy mají hlubší kořeny v hodnotách, postojích a chování lidí, zejména těch, kteří mají moc a vliv.

    Co Baťa mínil „morální bídou“?

    1. Chybějící odpovědnost vůči společnosti
      Baťa kritizoval podnikatele a politiky, kteří se zaměřovali jen na vlastní zisk a ignorovali dopady svých rozhodnutí na společnost. Věřil, že ti, kdo mají moc a prostředky, by měli jednat v zájmu celku, a nikoli pouze ve svém vlastním zájmu. Krize podle něj vznikla částečně proto, že mnozí lidé na vedoucích pozicích necítí žádnou odpovědnost vůči ostatním.
    2. Nadměrná chamtivost
      Baťa poukazoval na to, že chamtivost a spekulativní chování (kupř. na finančních trzích) vedly k nerovnováze v ekonomice. Mnozí podnikatelé a investoři se podle něj snažili rychle zbohatnout bez ohledu na dlouhodobé důsledky svých činů, což přispělo k destabilizaci ekonomiky.
    3. Ztráta pracovní etiky a smyslu pro povinnost
      Baťa také kritizoval úpadek pracovní morálky a smyslu pro povinnost. Věřil, že lidé by měli pracovat nejen pro peníze, ale také pro pocit naplnění a pro společenský prospěch. Krize podle něj odhalila, že mnoho lidí ztratilo tuto hodnotu a upřednostňovalo pohodlí a lenost před tvrdou prací a inovacemi.

    To je zkušenost z doby ani ne před sto lety. A co dříve, jak na tom byli ku příkladu v antických Athénách, k jejichž dědictví se současní Europolitici hlásí a sebe sama označují jako pokračovatele ve šlépějích této starobylé demokracie?

    Starověké Athény

    V antických Athénách, které jsou považovány za kolébku demokracie, byla odpovědnost veřejných činitelů brána velmi vážně. Athénská demokracie byla přímá, což znamenalo, že občané aktivně participovali na správě města, a politici byli voleni nebo losováni na časově omezené funkční období. Odpovědnost politiků byla zakotvena v právním a politickém systému, který měl zabránit zneužívání moci a korupci. Nejdůležitějšími nástroji vymáhání odpovědnosti politiků byly:

    Odpovědnost politiků v Athénách

    1. Povinnost skládat účty (euthynai)
      Každý úředník nebo politik musel po skončení svého funkčního období projít procesem euthynai, což byla formální kontrola jeho činnosti. Během tohoto procesu musel předložit zprávu o svém úřadování a hospodaření s veřejnými prostředky. Pokud byly zjištěny nesrovnalosti, mohl být postaven před soud.
    2. Právní odpovědnost
      Politici mohli být souzeni za zneužití moci, korupci nebo jiné přestupky. Pokud byl úředník shledán vinným, mohl být potrestán pokutou, zabavením majetku, vyhnanstvím nebo i trestem smrti. Athénský právní systém byl přísný a nekompromisní, zejména pokud šlo o zradu nebo poškozování veřejného zájmu.
    3. Osobní a majetková odpovědnost
      Politici ručili za své činy nejen během výkonu úřadu, ale i po jeho skončení. Pokud bylo zjištěno, že během svého působení poškodili stát nebo jednali nezákonně, mohli být potrestáni kdykoli, i po řadě let. To zahrnovalo i zabavení majetku, pokud bylo prokázáno, že jej získali nelegitimním způsobem.
    4. Ostrakismus
      Mechanismus ostrakismu umožňoval občanům hlasovat o vyhnání politika, který byl považován za hrozbu pro demokracii nebo veřejný pořádek.

    Takže raději ještě jednou: politici v Athénách ručili svým majetkem a životem za své činy, a to neomezeně i po ukončení úřadu. Pokud byl politik shledán vinným z vážných zločinů, jako byla zrada, korupce nebo poškozování státu, mohl být odsouzen k trestu smrti nebo k vyhnanství. Jeho majetek mohl být zabaven a použit k náhradě škod, které způsobil. Tento systém měl zajistit, že úředníci a politici jednají v zájmu občanů a nedopouštějí se zneužití moci.

    Athény jsou rovněž kolébkou filosofie a tak určitě neuškodí se podívat i na základní principy morální filosofie, která se tu zrodila, a zamyslet se nad jejich dodržováním v naší současné „demokratuře“.

    Pilíře morální filosofie

    Jsou dva pilíře morálky, které jsou základem morální filozofie od samého jejího počátku. 1. „čiň druhým to, co bys chtěl, aby oni činili tobě“, nebo jeho varianta „nečiň druhým to, co bys nechtěl, aby bylo činěno tobě“ a

    2. „miluj bližního svého.“ Tyto zásady jsou samozřejmě i přímo v základech křesťanství. Používají se ve všech variantách morální filosofie, od jejího vzniku před několika tisíci lety. Už tehdy se lidé snažili pomocí nich změnit svět k lepšímu, a přesto stále zůstává špatným místem.

     V naší době, která sebe samu považuje za osvícenou, je na děti hned v okamžiku, kdy poprvé spatří světlo světa, uvalen dluh ve výši stovek tisíc korun. Stále existují války a nespravedlivé pronásledování lidí, a ti kdo chtějí žít v míru, jsou vládnoucím režimem a zfanatizovanou luzou označováni rádoby hanlivým názvem „chcimíři“.

    Stále dochází ke zneužívání a bití dětí. Rozpadají se rodiny, etika, ctnost a disciplína neznamenají už skoro nic. Pamatuju ještě časy, kdy se dohody uzavíraly podáním ruky. Dnes můžete mít notářsky ověřenou smlouvu a často vás druhá strana stejně podrazí a spoléhá na to, že se soudy potáhnou tak dlouho, až vás to přestane bavit.

    Proč to nefunguje? To je zásadní otázka. Proč jsme nedokázali vytvořit morální svět?

    Během osvícenství skutečně k určitému morálnímu pokroku došlo. Vznik národních států v 19. století s sebou přinesl jeho výrazné zpomalení, které posléze skončilo ve strašlivých válkách 20. století. Pro národní státy, které chtěly shromažďovat zdroje a vojáky, aby mohly vést nekonečné imperialistické války, se konec nevolnictví ukázal jako brzda. A tak bylo přímé otroctví převedeno na daňové nevolnictví. Zjistili, že nás mohou okrást víc, když si můžeme sami vybrat práci, které se chceme věnovat. A kapitalismus, který vytvořil skvělé nové technologie, teď pro vládnoucí třídu pomocí těchto technologií vytváří mechanismy dohledu.

    Demokracie a rovné šance

    Současná demokracie teoreticky funguje tak, že v podstatě každý může kandidovat, bez ohledu na jeho charakter, morálku a schopnosti. A tak jsou kandidátky plné podvodníků, lhářů a manipulátorů. Každý může zkusit lhát a ten nejlepší lhář vyhraje. Je to jistý způsob, jak povýšit ty nejprohnilejší na samotný vrchol společnosti. Zářným příkladem budiž podvodníci, zloději a vlastizrádci z naší Fialovy a předtím Babišovy vlády.

    Ti, kdo podvádějí, jsou zvýhodněni vůči svým soupeřům. Vyberete si čestného člověka, pustíte se s ním do boje, víte, že on nepodvádí, ale vy podvádíte, takže vyhráváte. Samozřejmě nechcete, aby podváděl proti vám a čestný člověk podvádět nebude, protože je čestný. Podobné je to v posledních letech i ve sportu, kde stále častěji závodí biologičtí muži se ženami a suverénně vítězí.

    Soutěžíte tedy proti lidem, o kterých víte, že jsou čestní a mají příliš velkou sebeúctu na to, aby podváděli. A proto podvádět nebudou. Ale je to univerzální a může to teoreticky udělat každý. Jo, každý může podvádět, ale já vím, že ty nebudeš, protože jsi čestný. Já budu samozřejmě mluvit o cti a budu říkat, jak je důležité, abychom soutěžili čestně a nepodváděli.

    Pokud tedy nebudete podvádět vy, ale ostatní ano, zpravidla prohrajete. Pokud máte příliš velkou sebeúctu, nebo jste příliš hloupí na to, abyste podváděli, i to se někdy stává, podvádět nebudete. A tak kandidát, který lže, bude zvolen a vy neuspějete. Ten, kdo do složitých společenských problémů vnáší fakta, rozum a důkazy, je dehonestován. Ten, kdo tak nečiní, kdo lže a sází na propagandu a indoktrinaci myslí lidí, je vyzdvihován a chválen.

    Morálka a pole působnosti

    Tohle nenávratně vychyluje pravidla hry ve prospěch těch nejméně morálních z nás. A proto i přes zdánlivé uplatňování zásad demokratické rovnosti a pravidla „dělej druhým to, co chceš, aby dělali tobě„, naše společnost selhává. Podporuje ty s nejnižšími standardy, tím, že jim poskytuje nejširší pole působnosti.

    Nevím, jestli hrajete šachy. V šachu se střelec může pohybovat pouze po diagonále, věž vertikálně a horizontálně, ale dáma může všemi směry. Dáma je tedy nejcennější figurou, protože má nejširší pole působnosti. Může jít libovolným směrem co nejdál a vzít si, co se jí zachce. Královna má tedy nejširší pole působnosti. A co může dělat pěšec? Může jít jen dopředu, a pokud je u protivníka, může brát diagonálně. Takže v šachu jsou nejcennější ty figury, které mají největší rozsah pohybů.

    Analogicky ti, kteří nejsou omezeni ctností, mají největší prostor pro výběr toho, co budou dělat. Já ani ostatní morální lidé bychom se nesnížili k tomu, abychom o ostatních lhali, abychom jim zničili pověst, místo abychom odpověděli na jejich argumenty. V tom, co děláme, nás tedy omezují nejrůznější mechanismy. A zkažení lidé to o těch ctnostných vědí, mají na to instinkt. Vědí, co ctnostný člověk udělá nebo neudělá. To býval i typický souboj hrdina versus hrabivec v románech 18. a 19. století. Na jedné straně bývá fešák, který lže. Něco jako náš soudruh prezidentčík. Na druhé straně máte chlapa, který není nijak výmluvný, ale říká pravdu. A ne, není to Babiš.

    Nebo si představte dva podnikatele. Jeden z nich je morální zastánce rakouské školy a nechce nově emitované fiat peníze, protože to poškozuje celou společnost. Nebo nějaký libertarián, který si z principu nevezme státní zakázku.

    A pak máte druhého podnikatele, který rád uvítá čerstvé bankovky v hodnotě milionu Eur, nebo si vezme všechny státní zakázky. Takže máte libertariána, který si nevezme státní zakázky nebo peníze navyšující státní dluh, a pak máte pragmatika, který vezme jak peníze, tak státní zakázky. Kdo vyhraje v závodě o podnikatelský úspěch? Samozřejmě ten, kdo má více možností. Člověk, který nechce brát státní zakázky, ani státní peníze, prohraje s člověkem, který bude brát státní peníze a zakázky.

    Chudí lidé, kteří přesto nechtějí brát státní peníze, budou mít méně dětí, než lidé, kteří shrábnou sociální dávky a dotované bydlení, že? Dělej druhým to, co chceš, aby dělali oni tobě, tak vytváří scénář, v němž bezectní vítězí nad čestnými.

    Umění překrucovat

    Vezměte si životopisy a pohovory při získávání pracovních míst. Sám jsem vedl mnoho přijímacích pohovorů na místa IT vývojářů a architektů a při nich jsem potkal spoustu lidí, kteří se nestyděli suverénně tvrdit, že mají zkušenosti a znalosti z oblastí, o kterých toho věděli asi tolik, co já o svařování bimetalových kompozitů. Prostě lhali, nebo alespoň vědomě zkreslovali. A teď: někdo, kdo je naprosto upřímný a řekne, ne, nemám s tím žádné zkušenosti, obvykle dopadne lépe nebo hůře ve srovnání s tím, kdo je ochoten mlžit nebo zkreslovat nebo říkat, že má zkušenosti s něčím, s čím zkušenosti nemá? No, prohrajete. Když řeknete pravdu, prohrajete. Když nepodvádíte, prohrajete s lidmi, kteří podvádět budou. Řešení této otázky je základní otázkou současné společnosti. Co uděláme s lidmi, kteří podvádějí?

    Řekněme, že v dobách před testy DNA, kdyby žena měla sex s bohatým a chudým mužem a otěhotněla, koho by uvedla jako otce? Ano, toho bohatého. To je jeden z hlavních důvodů, proč ženám nebyl dovolován žádný sex před svatbou. Podobně člověk, který podvádí při zkoušce, pravděpodobně dosáhne stejně dobrých nebo lepších výsledků než někdo, kdo se učí poctivě.

    Myslím, že pro ilustraci dodržování ušlechtilé zásady čiň ostatním, co chceš, aby bylo činěno tobě, to už stačí. Pojďme se podívat na zásadu druhou, miluj bližního svého.

    Nesobeckost

    Jako malé děti jsme sobečtí a až pak začneme své sobectví rozšiřovat o potěšení druhých. Postupně začínáme mít potěšení ze štěstí druhých lidí, takže rozšiřujeme svůj pocit štěstí z naplnění vlastních potřeb i na potřeby druhých.

    Ty nejmenší děti to nedělají a nikdy by to dělat neměly, protože by nepřežily. Když nebudou určitou dobu jíst, mohou prostě zemřít, nebo dehydratovat nebo onemocnět nebo cokoliv jiného. Takže pláčou, když mají hlad, a nezajímají je pocity nikoho jiného, a to je správné. Až později začneme přemýšlet o ostatních.

    Náš pocit štěstí by měl zahrnovat i štěstí ostatních lidí. Jsem šťastný, když je šťastná moje rodina, a je dost těžké být šťastný, když je rodina nešťastná. Takže rosteme od sobectví ne přímo k nesobeckosti, ale řekněme k tomu, že uvažujeme o štěstí druhých. Ne všichni to samozřejmě dělají. Někteří z nás zůstávají ve velmi infantilním stavu buď z různých traumatických důvodů, nebo z vlastní volby. Rozhodně z nás všech nevyrostou milující a laskaví lidé. Snaha o morální růst je ošidná, nebezpečná a nejistá cesta, plná zrady, protože leckdy jste k druhým lidem milí a oni vás stejně snaží jen využívat. Nebo jste velkorysí a oni vám to prostě nikdy neoplatí. Mnoho lidí zná situaci, kdy kamarádovi mnohokrát pomohou, ale když pak potřebují jeho pomoc, prostě nemá čas. A jak říkával pan prezident Masaryk: „To nejde nemít čas, to je prostě fyzikální veličina…“ Je to jen otázka priorit.

    Naše společnost je plná lidí, kteří chtějí brát plnými hrstmi, ale ostatním ničím nepřispívají. Chtějí jen stále brát. Jsou cvičení k tomu, aby brali, místo aby byli povzbuzováni ke vděčnosti a reciprocitě. S tím je třeba přestat, je to cesta do pekla. Není to reciproční, tedy ani spravedlivé, není to fér, není to správné. A lidé se tím staví do podřízené pozice, což je špatné pro jejich sebevědomí a sebeúctu. Pokud vám na lidech záleží, nedotujte jejich špatné návyky. Když máte někoho, kdo je závislý na hazardních hrách, potřebuje peníze, tak mu dáte nějaké peníze a on si jen bude pořád říkat o další a další. Pokud jen berou, nebudete jim stále dávat, protože tím jen dotujete jejich špatné návyky.

    Kdybyste pořád něco dělali pro kamaráda, který vám nepomohl v nouzi, byli na něj milí a on pořád jen bral, tak pokaždé, když pro něj něco uděláte, ubíráte zdroje jiným kamarádům, kteří vám pomoc oplácejí. Starat se o lidi znamená podporovat dobré návyky a odrazovat od špatných návyků.

    Morální dokonalost je tedy náročná cesta. Je na ní hodně zpětné vazby a vyžaduje hodně pečlivého úsudku a hodně přemýšlení o věcech. Dělejme to z lásky ke ctnosti. Dnešní rádoby moralisté a politici se opovažují říkat, že to, co bychom měli milovat, jsou lidé, a ne ctnosti. Opovažují se říkat, že bychom neměli milovat pravdu, že bychom měli milovat jen lidi, že bychom neměli milovat čest nebo odvahu nebo důstojnost nebo vyrovnanost, ale jen jakési dvounožce, jen tělo byť se zkaženou hlavou.

    Ctnost vs. slepá láska

    Milovat bližního svého tak v naší společnosti vlastně představuje mít fetiš pro tělo, ne pro ctnost. Muset každého milovat jen proto, že žije a dýchá? Ne, pokud tomu věříte, pak neusilujete o morální dokonalost. Morální dokonalost znamená milovat ctnost, ne jen savce, ne jen tělesný obal kostry, která chodí a dýchá. Ne, máme milovat ctnost.

    Pokud chci morální dokonalost, dosáhnu jí láskou ke ctnosti. Říkat, že vrcholem morální dokonalosti je milovat náhodné lidi kolem sebe, bez ohledu na jejich ctnosti, to je šílenství. Že milovat ctnost znamená milovat lidi bez ohledu na jejich ctnosti? To je přece protimluv.

    Máte usilovat o morální dokonalost a vrcholem morální dokonalosti je milovat lidi, kteří dýchají. Hmm… Takže bych měl usilovat o morální dokonalost, což je dobré, ale pak bych měl milovat i jiné lidi, kteří nejenže neusilují o morální dokonalost, ale jsou ve skutečnosti zlí a zkažení? Fakt? Hmm, počkejte chvíli. Takže bych měl usilovat o morální dokonalost, protože je to dobré, ale měl bych také milovat lidi, kteří jsou zkažení, protože je to dobré. Je tedy dobré, abych usiloval o morální dokonalost, a že oni jsou zkažení je také dobré. A tyhle dvě věci jsou si rovny. Řekněme, že si vážím sám sebe, protože jsem usiloval o morální dokonalost, ale měl bych si vážit i svého bližního, který je zcela zkažený. Ani nevím, co na to říct. To je jako kdybych měl strávit dvacet let tím, že se stanu nejlepším kuchařem na Zemi. A smyslem toho, že strávím 20 let každodenním studiem a prací, abych se stal nejlepším kuchařem, bude co? Účelem toho všeho bude vzít náhodné věci, smíchat je a podávat je jako kaši.

    Měli byste tak milovat dokonalost a náhodný sajrajt zároveň. Máte mít vysoké nároky na svou vlastní morálku a žádné nároky na všechny ostatní.

    Důsledek rozporu bezpodmínečné ctnosti

    Pokud bych měl milovat druhé lidi jako sebe a jen proto, že existují, pak bych měl milovat sám sebe jen proto, že existuji, a neměl bych vynaložit ani gram úsilí na morální zlepšení, protože je to obtížné, těžké a nepříjemné. Pokud bych měl milovat druhé lidi jen proto, že existují, pak bych měl milovat i sám sebe jen proto, že existuji.

    A to je bianko šek, který je vystaven pro vyčůránky, co vydělávají na váš úkor na věky věků, amen. Je to korumpování, nedávejte lidem odměny za to, co si nezasloužili. Žena také nemusí dát svou sexualitu a lásku každému muži, bez ohledu na to, jaký  je.

    Realita společenských očekávání

    Snažte se, staňte se nejlepším chirurgem na světě, abyste mohli zaměstnávat Ukrajince, kteří si ve sklepě vytiskli vlastní lékařské diplomy a nevědí, jak držet stetoskop. Milujte mě, i když jsem podvodník. Miluj mě, i když tě okrádám. Dejte mi to, co jsem si nezasloužil, jako bych si to zasloužil. Nechci se obtěžovat tím, že se stanu dobrým, ale chci, abyste se ke mně chovali jako k nejmorálnějšímu, ať se děje, co se děje.

    Myslím, že můj pohled na dvě hlavní zásady morální filosofie je už dostatečně zřejmý a dále bych téma jen zbytečně protahoval. Rád se seznámím s vašimi názory, včetně vyvrácení tohohle všeho, každou konverzaci vítám. Témat je mnoho a času málo, dejte vědět, co by vás zajímalo příště.